O „specce dramaťáku“ je známo, že peče. A tak se také 23. května od rána na Půdě pekla – ve vlastní šťávě. Sluníčko pálilo do střešních oken, ale ta musela být zavřená. Proč?

V druhém pololetí jsme začali techniku hlasitého čtení. Artikulace, dynamika, logické celky a tempo – podobných pojmů máme teď plné sešity. Abychom dokázaly, že všechny informace nezůstaly jenom v sešitech, čekaly nás tři disciplíny: čtení textu s dialogem, textu bez dialogu a namluvení zvukové reklamy. To vše na mikrofon a do záznamu.

A tak jsme se potily za zavřenými okny. Ptáčci sice zpívají hezky, ale do reklam a poučných textů se nehodí! Ani my jsme raději nedýchaly, abychom nerušily nahrávání. To pak člověka náramně vyleká, když do přísného ticha zazvoní, nebo prásknou dveře na chodbu.

Natáčelo se celé dopoledne. Zprvu poučné texty, jaké odříkávají redaktoři v rozhlasu. K poledni mohli kolemjdoucí zaslechnout pohádky pro malé i větší – třeba O Koblížkovi. Po několika hodinách už jsme se tak dokonale rozmluvili, že pan profesor Musil nemusil co půl minuty vykřikovat: „Nepolykej koncovky!“ a „Jaká že tříšť? Lidová? Jo, ahá, ledová!“ „Nebyl tam důraz!“ „Vychutnej si to poslední slovo!“

Pečené nebo ne, máme za sebou příjemný a vyčerpávající den. Uzavřeli jsme další kapitolu „hlasité čtení.“ Že jsou prázdniny na dohled? Jasně! Hurá! Ale do vysvědčení zbývá ještě třicet dní. Otevíráme další téma, které v překladu můžeme nazvat „to, co předem nevidíme“. Uhodnete, co budeme dělat?

Míša Č., 2.LA