Bubliny vzpomínek

Pokaždé, když projíždím berounskou dálnicí na Plzeň, oči mi sklouznou vpravo dolů na krabicovitý dům internátu, střešní okna půdy a atletický stadión Lokomotivy, kde jsme potili krev na antukovém oválu při tělocviku. Proběhnou mi rychle hlavou všechny zážitky a lidé, se kterými jsem se 4 roky střední  školy den co den potkávala.

* První bublina se vzpomínkou nabízí večery trávené v klubu „Na půdě“  u čaje a kytary. Vystříhávám obrázky na dopravní výchovu, určené pro školní praxi, do ucha mi hrají kytary Michala Vaňka a Martina Vršky a vedle hlouček diskutuje o poslední přečtené knížce. U ruky mi voní mátový čaj z klubového baru a já pospíchám s vědomím, že za 5 min 22 hod. musím zvonit před dveřmi intru, aby mi vychovatelka nevynadala.

* Zítra je ve škole pohoda, přežijeme pár hodin, které mi málokdy připadají nepříjemné (písemky nepočítám), a je jich dokonce spousta, na které se dokonce těším.

* Hodina běží jedna za druhou, literaturu v knihovně vystřídala biologie v zadní učebně s kostlivcem. Matika dole na ekonomce, pak malá fronta u bufetu, nudná hodina VDT – neumíme ještě slepit 8 mm film do promítačky – a konečně je tu dramaťák. Měli jsme si na dnešek vyrobit krabičky, které charakterizují naši osobnost. Dala jsme si na ní záležet, moc se mi líbí a jsme strašně zvědavá, co se nového bude dít…

* O víkendu odjíždíme s Romanem na divadelní festival „Popelka“ do Rakovníka, takže musíme domluvit podrobnosti o odjezdu.

* No a to už uháním na oběd, rychle přidat (bylo to dobrý), vyzvednout svačinu a na trénink do gymnastického sálu nebo posilovny. Potíme se na bradlech, kladině a slyšíme: „Ten přemet ještě nebyl pořádně dotažený a zase nabyly natažené špičky!“

* Konečně si ležím ve své intrácké postýlce, sleduji fotky na zdi a vedle mě spokojeně oddychuje má spolubydlící se snem v hlavě o krásným klukovi. Co mě asi čeká zítra. Určitě zase poběžíme při těláku na Tetín. Venku je podezřele teplo. Kéž by alespoň pršelo a my zůstali v tělocvičně!

* „Holky, co jsme probíraly minule na pajdě? Prý budeme psát písemku? Asi na to dneska kašlu. Jdu odpoledne na keramiku, Janík už vyndal z pece poslední kachle.“

Bubliny s dalšími vzpomínkami pomalu vystupují z hlavy – praskají a já ujíždím dál po své cestě.

Čtyři roky života, které nám utekly pod rukama a teď jsou tak daleko! Jedno období střídá druhé, středoškolské vzpomínky přerostou ve vysokoškolské starosti a pak to všechno v dobývání pracovních úspěchů v životě!

Děkuji všem, kteří mi umožnili poznat možnosti umění v keramické dílně a ateliérech, divadla na prknech (koberci), která znamenají, u nás na Půdě,  svět. Zpěv a piáno v každé z mnoha malých učeben. A možnost ohýbat naše těla v tělocvičnách.

Tohle všechno je to, co dělá naši školu „naší“, a to, na co budu vzpomínat, jakmile se ve větě objeví slovo Beroun nebo střední škola. Nebyla to pro mě jen „střední“ část života, ale základ toho, co dělá Ivu Ivou.

Pořád budu ve vzpomínkách stát na schodech atria, při dějinách umění, jako barokní socha Madony s dítětem, stoupat do druhého patra, diskutovat s učiteli, že moje představa světa je ta nejsprávnější, a brečet a radovat se s maturitním vysvědčením v ruce.

„Děkuji všem, co mi ležíte v hlavě, byli jste to vy, co děláte střední školu nejen školou, ale i krásnou částí života.“

Mgr. Iva Andrlíková, absolventka 1995