Abiturientský sraz

Abiturientský sraz naší třídy IV.B, maturující v roce 1985, se chýlí ke konci. Je krátce po půlnoci a většina spolužaček se po příjemně stráveném večeru rozjela do svých domovů. Je nás pár, které přespáváme ve škole, jelikož už není spojení, anebo chceme ještě chvíli zůstat. Sedí se a povídá, únava se hlásí, ale všichni přítomní se snaží vychutnávat tyto chvíle co nejdéle. Škola je tichá a temná.

Vydávám se pomalu po jejích chodbách a světla, která se tu sama rozsvěcují, odhalují důvěrně známé prostory. Sednu si na schody, oči bloudí po stěnách a myšlenky ve vzpomínkách….

Stále stejné zdi, zábradlí, schodiště ošlapané i našimi kroky, někdy před sedmnácti lety. Tolik se od té doby změnilo, ale já si přesně vybavuji den, kdy poprvé otevřel dveře naší třídy nový třídní profesor Jaroslav Janík, a my jsme ještě tehdy netušily, že se nám tím otevírá mnohem víc.

Škola „naší doby“ neměla zdaleka takové možnosti. Obyčejné půdy, obyčejný sklep, pěvecký sbor se účastnil většinou jen politických akcí. Přesto zde existovalo něco, nač není vidět, co nelze koupit ani nařídit. Nazvala bych to prostě – lidskostí. Byla všude kolem nás, v profesorech, kteří pro nás jistě byli autoritami, ale zároveň i staršími přáteli. Tak jsme to namnoze cítili. Zásluhou našeho třídního prof. Janíka, který do nás investoval svůj čas i energii, jsme začali podnikat spoustu věcí, dříve nám neznámých. Prožili jsme společně řadu happeningů, pikniků v přírodě, uspořádali jsme si vlastní výstavku „skalních obrázků“ v Srbsku, poznali jsme krásné písně a texty Simona a Garfunkela ze stařičkého kotoučového magnetofonu. Povídali jsme si o životě, o umění, četli básničky…

Díky vlivu moudrého a zkušeného člověka si určitě mnohé z nás začaly podvědomě a posléze i vědomě utvářet svá měřítka životních hodnot. Byla kupodivu poněkud jiná než ta „dobou“ požadovaná. Bylo to cosi navíc, mimo rámec povinností, a já si myslím, že to bylo „To“ zásadní. Ve čtvrtém ročníku jsme už chápaly, že i prostá skvrna na zdi může mít svá skrytá tajemství a může být i malým výtvarným dílem. A tak jsme školu opouštěly s dobrou výbavou pedagogickou i etickou. Prožitek oněch čtyř let v mnohých z nás zůstal dodnes.

Je nás několik, které jsme vlastně školu neopustily nikdy, přestože uběhla spousta let. Máme své rodiny a o životě víme pochopitelně mnohem víc. Z profesorů se stali přátelé a my se k nim často vracíme i se svými starostmi a radostmi. A pokud je třeba, i s pomocí. Prožíváme i po letech příjemná setkání, kterých si všichni velice vážíme.

Sedím na schodech, hlavou se odvíjejí vzpomínky jako obrázky filmu. Není to nostalgie. Mám pocit, že sem stále patřím. Pocit sounáležitosti, který nezpřetrhal čas. Pocit štěstí…

Ilona Slezáková (Molová)