Náš ročník začal studovat Pedagogickou školu, se zaměřením pro vzdělání učitelek mateřských škol, v Příbrami v roce 1954. Bylo nám tenkrát, alespoň velké většině z nás, čtrnáct let. Internátní ubytování bylo v bývalém klášteře na Svaté Hoře. Škola byla v centru, dole ve městě. Od 1.9. 1955 jsme pokračovaly ve studiu už na pedagogické škole v Berouně, kam byla škola přemístěna. Z Příbrami spolu s námi studenty přešla i část pedagogického sboru. Profesoři Valta, Karel, manželé Staňkovi, dr. Dražan. Do druhého ročníku v Berouně nás nastoupilo třicet jedna žákyň. Několik spolužaček studium předčasně ukončilo. Studium bylo tenkrát tříleté. Následovala pochopitelně maturita a pak jeden rok tak zvané řízené praxe. Ta byla ukončena zkouškou způsobilosti. Všechny jsme se bláhově domnívaly, že budeme pracovat pod odborným vedením zkušených učitelek. Jaké bylo naše překvapení, když nám samotným byly svěřeny celé třídy dětí, ač mnohé z nás nebyly plnoleté. Ty, které z nás absolvovaly tzv.SUK/?/, se dokonce staly od 1. září 1957 ředitelkami škol. Náš nástup do praxe byl dán umístěnkami, které přesně stanovily, v kterém okrese budeme pracovat. Přestože jsme byly upozorňovány, že půjdeme budovat pohraničí, téměř všechny jsme byly umístěny v nejzapadlejších vískách tehdejšího Pražského kraje. V Berouně spolu s námi současně probíhalo studium pro učitele národních škol, které bylo čtyřleté.

Náš ročník se pravidelně scházel po pěti letech. V posledních letech se ale scházíme častěji. Rády vzpomínáme na zážitky spojené se studiem. Na pobyt na – internátě, kde byly “pokojíčky” jen pro čtrnáct žákyň. Vzpomínáme na brigády, kdy jsme sušily seno mezi drátěnými zátarasy, kde nás hlídali ozbrojení strážní. Na sběr brambor, sázení stromků, vzpomínáme na studentské slavnosti majáles, na nácvik spartakiády. Vzpomínáme i na první lásky, na stanování s několika pány profesory v Ostromeči u Slapské přehrady, kde s námi byla i velmi zamilovaná dvojice – pan profesor a jeho žačka. Ti pak potvrdili svoji lásku u oltáře v listopadu roku 1957. To byla v té době veliká troufalost!

Dnes jsme všechny v důchodovém věku a máme za sebou téměř 40 let učitelské praxe. Byla to léta dobrá i zlá, tak, jak je život přinášel. Většina z nás pracovala ve funkcích ředitelek mateřských škol za podmínek v dnešní době těžko uvěřitelných. Do tříd bylo zapisováno 35 a více dětí, včetně dětí dvouletých. Provoz býval i od 5,20 hod. do 18 hod. Že 1. září do třídy skutečně nastoupilo 35 dětí, netřeba zdůrazňovat. K vysokému počtu dětí přibylo ještě v berounských školách 20 studentek praktikantek. Seděly jako vlaštovky kolem celé třídy. Nikdo se nepozastavoval nad tím, kdy musejí děti vstávat. Prvořadé bylo plné zapojení žen, matek do pracovního procesu s cílem vybudovat “světlé lepší zítřky”. Avšak díky dobré přípravě na naší “pajdě” jsme přestály všechna úskalí a na studentská léta rády vzpomínáme. Řečeno slovy básníka:

Ó léta studentská

doby radosti a strasti.

Doby usilovného studování,

obavy i strachu zkoušeného

vtipu veselosti a zpěvu,

doby přátelství

prvních veršů a první lásky.

Ó, kdož by rád se s vámi loučil.

Kdož by z celé duše na vás nevzpomínal.

Za kolektiv L.H. M.B. J.Š.

/pí. Insp. Šeflová/