Začínalo druhé pololetí školního roku 1951-1952. Rozhodovalo se, co bude dál s žáky 9.třídy po závěrečných zkouškách na střední škole v Berouně. Byla jsem mezi těmi, kteří si podávali žádost o další studium. Kamenem úrazu však bylo to, že tatínek se vyučil truhlářem a truhlařinou živil svoji rodinu. Do roku l948 byl členem sociálně demokratické strany a po sloučení se stal členem KSČ. Ale ne nadlouho. Pro svoje názory, které se neslučovaly s tehdejšími praktikami “uvědomělých” komunistů v obci, byl ze strany vyloučen. Jen zásluhou tehdejšího ředitele střední školy pana Josefa Čížka jsem byla přihlášena po závěrečných zkouškách na Vyšší sociální školu v Berouně. Ovšem byly zde dvě podmínky: že vstoupím do pionýrské organizace a zkoušky složím s vyznamenáním. To se stalo a já byla šťastná, že po prázdninách nemusím do Kotony nebo na státní statek, jak doporučovali soudruzi v rodičovském sdružení. Název školy – sociální – mi mnoho neříkal a tak mé pocity byly protichůdné. Těšila jsem se a současně se budoucnosti trochu obávala.

Po chmelové brigádě jsem v druhém týdnu září poprvé přišla do prvého ročníku. V budově Obchodní akademie – tehdy Ekonomické školy – jsem svoji třídu našla v přízemí na konci dlouhé chodby až za rohem. Už bylo po zvonění. Vysoký strop velké třídy, dvě řady dlouhých stolů se židlemi, třicet jeden pár očí neznámých děvčat, volné místo v poslední řadě stolů a impozantní postava p. ředitele Justina před tabulí na mne působily pocitem nejistoty. Ale brzy se vše změnilo. Některé předměty se sice zdály nezáživné, ale mnohé mne přitahovaly. Zvláště hudební výchova, výtvarná výchova a další.

Konec školního l952 – 53 přinesl velkou změnu v zaměření školy. Z Vyšší sociální školy se stala Pedagogická škola pro vzdělání učitelů národních škol – třída pro vychovatele. Odešlo sedmnáct studentek, naše třídní profesorka A.Nádeníková, paní profesorka Smetáčková a profesoři Dr.Jiří Novák, Haderka a Kučera.

Zůstala jsem. Nechtěla jsem rodičům přidělávat starosti. Tatínek v té době byl zařazen jako truhlář do Kovodružstva v Žebráku a tím jsem do všech dotazníků získala dělnický původ. Mohla jsem přispívat do rodinného rozpočtu svým stipendiem za dobrý prospěch.

Zůstalo nás ve třídě celkem patnáct. Později přišla do naší třídy Hana Kontová, jejíž rodiče za války pomáhali západním parašutistům. Tak Hanka ztratila maminku a my věděli, že se musí o sebe starat sama. Tenkrát se nezveřejňovala pomoc západnímu odboji. Nakonec nás do maturity zůstalo šestnáct.

Tak jako většina studentů i já vzpomínám na studentská léta ráda a s láskou. To špatné zapadne a zůstane jenom to krásné a je na co a na koho vzpomínat.

Všichni profesoři nám předávali nejen vědomosti v oblasti vzdělávání, ale učili nás vnímat vše krásné kolem sebe, vedli nás ke kulturnímu a správnému chování v lidské společnosti. Učili nás vážit si práce druhého, pomáhat si, těšit se z úspěchů školy, ale také abychom k dobrému jménu školy sami přispívali svým vystupováním a vlastní prací. Při každém setkání se spolužačkami na naše učitele s vděčností vzpomínáme. Zvláště na pana profesora Jiřího Karase, který nás učil výtvarnou výchovu a práci v dílnách. Ve svých hodinách i při suplování v jiných předmětech znal dokonale učební látku a nejen to. On nás dokázal seznamovat se skutečnostmi a názory, které byly pro nás úplně nové, dosud neznámé a v té době neuznávané pro studium na školách. Své předměty učil s přehledem, byl nám příkladem v teorii i v praxi. Uměl kreslit, malovat, měl rád hudbu, hrál na housle a kontrabas. Dovedl podpořit naši snahu, pochopit a pomoci nám v případných nezdarech. Vzpomínám, jak měl vyučovat v naší třídě základy správného psaní pro žáky prvních tříd na základní škole. Přinesl dětské písanky a podle tabule jsme měli psát vzorové tvary písma. Samozřejmě, že to bylo všechno možné, jen ne krasopis. Pan profesor byl z našeho výkonu rozladěný a dal nám to v hodině náležitě najevo, ani nás neznámkoval. Příští hodinu přinesl sešity, položil na stůl a řekl: “Žákyně, já se vám omlouvám, protože jsem to doma sám nezvládl.” Pak jsme to zvládali společně.

Jednou 6.prosince (!) jsme v jeho doprovodu jeli autobusem do Skřiple na jednu z mnoha studentských brigád na pomoc zemědělství. Mrzlo a ráno před 9.hodinou jsme vystoupili u lánu se zmrzlými hromadami vytahané řepy. Z těch jsme pak silou vytrhávali bulvy a odkrajovali chrást. Po poli se proháněl mrazivý vítr a nás, které jsme stály u hromad, pořádně profukoval. Tehdy pan profesor přikázal jedné polovině třídy dvakrát čile obejít řepný lán a po vystřídání odkrajovat řepu. K poledni se trochu oteplilo, takže jsme snad státnímu statku na Skřipli trochu pomohli.

S panem profesorem jsme zažívali i další příhody ve škole i v mimoškolních činnostech nebo na branných cvičeních. Byl vždy ochoten pomoci při čemkoliv v legraci i ve vážných chvílích. Poradil a pomohl nám i při zhotovování maturitního tabla.

Dalším, na koho často vzpomínáme, byl pan profesor Jan Schneeweis. Měl dosti zvláštní povahu, ale jeho hodiny hudební výchovy, klavíru a češtiny jsme milovaly. Zvláště na hodiny zpěvu jsme se těšily. Hudební teorie nám byla dost vzdálená, ale pan profesor nám přiblížil svojí hrou na klavír hudební díla našich i světových skladatelů a seznamoval nás s mnoha zajímavými poznatky z jejich života. Na škole založil pěvecký sbor. Zpívaly jsme národní i umělé písně, například Dvořákovy dvojzpěvy, Smetanovy trojzpěvy i páně profesorovy zhudebněné verše J.V.Sládka. Vzpomínám na píseň “Hej, mik, mik, mik, do mlýna spad kominík”. Pro pěvecké trio pedagogické školy /Pertlová, Jírová, Korbelová / upravoval pan profesor zvláště lidové písně z Berounska – Vyjdu já si na vršíček, Což se mi má milá hezké zdáš a další./ Protože jsme byly jen tři a vždy po ruce, zajišťoval pan profesor naším vystoupením kulturní vložku při všech možných akcích a schůzích v Berouně. Často jsme po večerním vystoupení spaly všechny tři na “ intru”, protože jsme neměly spojení domů.

Zapojily jsme se jako pěvecké trio do okresní a po vítězství do krajské soutěže, která proběhla v “Parku J. Fučíka” ve Stromovce. Zde jsme se umístily za triem řeckých studentek. Soutěž proběhla v rámci studentského Majálesu v květnu 1956.Čekaly jsme v místě soutěže na její začátek, který se opožďoval. Na trase průvodu proběhly nepokoje studentů, signalizující jejich nesouhlas s politikou tehdejší moci. Ovšem, zasáhla policie. My, které jsme nic netušily, jsme se zahájení soutěže dočkaly až za hodinu a získaly jsme diplom. Po maturitě jsme ještě zpívaly na Středočeském festivalu lidových písní a tanců, jež probíhal dva dny v divadle ve Slaném. Mám dojem, že se tehdy uvažovalo o založení tradice podle vzoru festivalů ve Strážnici, ale myšlenka se neujala. To bylo naše poslední společné vystoupení, při kterém nás doprovázel na klavír profesor Schneeweis. Tehdy celé dny pršelo, a tak jsme ze sokolovny, kde jsme spaly, do divadla skoro přes celé město přecházely pod deštníkem pana profesora. Ten v dešti chodil v baretce, kterou pravidelně v divadle zapomínal.
Milovala jsem právě výtvarnou výchovu a zpěv nejvíce. Naplňovaly mě uspokojením a pocitem krásy po celý život. Proto také dodnes ctím oba profesory a vážím si jich, i když už nejsou mezi živými.
Ale i hodiny ruského jazyka, zvláště ruské literatury, byly pro mne, díky paní profesorce V.Hrudkové, zajímavé. Stejně jako hodiny tělesné výchovy s paní profesorkou Majerovou, která nám, zejména po prázdninách, “dala do těla” tak, že jsme s bolestí vystupovaly do autobusu nebo vlaku. Paní profesorce Juklíčkové, která nastoupila po prof. Majerové, mnohé z nás vděčíme, že umíme alespoň základy plavání. Připadalo nám, že je jednou z nás, nebyla o mnoho starší, ale vždy měla u nás přirozenou autoritu. S ní jsme také absolvovaly nácvik a cvičení spartakiády v roce 1955 a také zimní lyžařský výcvik na Richterových boudách v Krkonoších. Ovšem nás začátečníky dostal matikář, pan profesor Palme. Musel s námi mít svatou trpělivost, když nás nakonec přiměl k tomu, abychom alespoň tolik nepadaly a na lyžích se udržely. Členem našeho družstva byl jeden ze dvou studentů na naší škole V. Hladký / druhým byl Ant. Majer /.Většina z nás si půjčila lyže přímo na chatě, kožené lyžařské boty se sháněly všelijak, dále stačily slušné šponovky, obyčejné větrovky, pletené čepice a rukavice. Pořídit si skutečnou výzbroj a výstroj by bylo jistě jednodušší, ale tehdejší podmínky to prakticky nedovolovaly. Pan profesor Palme nám nikdy nepokazil žádnou legraci, rád si s námi večer v jídelně popovídal a zazpíval nejenom svou oblíbenou píseň “Zasiala jsem bazalečku”, ale také píseň lyžařského výcviku – “Na Rychtrovkách v Krkonoších bylo veselo, když se dobře namazalo, tak se to jelo…” na melodii Hašlerovy písně “ Na Císařské louce”. A tak na tento pobyt na horách mám nejkrásnější vzpomínky.

Pan profesor dr.Zd.Bíba, náš třídní, byl naším ochranitelem a snažil se nám vždy pomoci při našich problémech. Prožíval s námi trému maturitních zkoušek, obzvláště s těmi, které si vybraly jeho dějepis. Podobně pan profesor Novák, který nás učil pedagogiku a psychologii. Celé tři roky byl pro nás autoritou, kterou jsme zcela respektovaly a trochu jsme se ho i bály. Maturitní zkoušku z pedagogiky jsme složily všechny. Biologii nás vyučoval pan prof. Valta. Denně dojížděl z Příbrami. Jeho hodiny byla pro nás zajímavé, protože vztah ke svému předmětu dokázal přenést na nás. Pan ředitel Fr. Justin nás učil fyziku. Ta nebyla mým oblíbeným předmětem a učila jsem se jen na zkoušení. Nezapomenutelným zážitkem pro nás všechny bylo, když nás pan ředitel seznamoval s polním telefonem. Vrcholem techniky a naší dovednosti bylo úspěšné navázání spojení při branném cvičení na Pejpině. Po zatočení kličkou jsme se slyšely z jednoho konce drátu, vlastnoručně nataženého, na konec druhý…!

Život studentský, život veselý. Zůstaly jen vzpomínky. Co nám škola dala, to byl základ pro naši celoživotní práci s dětmi. V dětských letech jsem nikdy netoužila státi se učitelkou. Ale mohu říci, že jsem nikdy v životě nelitovala, že jsem se, nechtěně, dostala na dráhu kantorskou.

Miluše Hrabětová – Pertlová
Vychovatelka v dětském domově
Učitelka a ředitelka mateřské školy a učitelka ZŠ