Jsem vděčný osudu, že mi bylo dopřáno deset let působit na PgŠ v Berouně, formovat ji a dbát o její rozvoj a rozkvět. Bylo to v prvním decéniu této školy, krátce po tom, co byla jako pedagogická škola ustavena. Její vznik a základ dala Vyšší sociální škola v Příbrami. Ředitelkou školy byla Věra Fischerová. Ve školním roce 1952-53 byla však z funkce ředitelky odvolána, škola převedena do Berouna a na její místo byl jmenován člen pedagogického sboru František Justin.

Padesátá léta minulého století se vyznačovala četnými organizačními a personálními změnami, ke kterým docházelo především z důvodů politických. Proslýchalo se, že i přemístění střední školy z Příbrami do Berouna bylo z důvodů silné bigotnosti a antirevolučnosti příbramského prostředí. Dlouho bylo cítit, že tento motiv sledován byl.

Profesorský sbor vznikající pedagogické školy se ve školním roce 1953/54 neustále měnil. Doplňoval se a rozšiřoval podle funkce nové školy. Pedagogická škola pro vzdělávání učitelů národních škol přijímala postupně funkci vzdělávání učitelek mateřských škol a vychovatelů školní mládeže. Postupně bylo zastaveno vzdělávání učitelů národních škol, ale zůstalo vzdělávání vychovatelů. Nebylo tomu tak na všech pedagogických školách. Zásahy do organizace škol byly v té době často málo pochopitelné a srozumitelné, dnes bychom řekli i nerozumné. Rozhodování lidové správy předcházela vždy rozhodnutí sekretariátů, různých komisí a stranických výborů, o kterých se často ani zápisy nevedly. Bylo to období tuhé totality a dozvuky “vítězného” února 1948. Do školy každý chodil, tak jí také každý rozuměl a o ní i rozhodoval.

Profesorský sbor školy se postupně stabilizoval a odborně naplňoval. Příbramští docílili přeřazení do svého bydliště, mnozí odešli do důchodu. Sbor byl doplňován z řad berounských učitelů středních škol a druhého stupně škol základních. Někteří dokonce zůstávali učiteli těchto škol a na pedagogické škole působili externě.

Toto období vývojového provizoria, změn a nerozhodností skončilo, když pro školní rok 1957/ 58 byl renovován učitelský sbor školy pedagogické i škol cvičných. Ten pak, doplňován, zůstal na škole celých deset let. Toto období bylo pro pedagogickou školu tvůrčí a úspěšné. Pod vedením ředitele Františka Justina a zástupce ředitele Josefa Belfína, začala škola žít vlastním životem, bez problémů a senzací, a přijímala stále další výchovně vzdělávací úkoly. Ředitelkou cvičné národní školy se stala Věra Grunwaldová a cvičné školy mateřské Jiřina Kyselková.

Šťastná shoda okolností vytvořila kolektiv téměř stejně starých učitelů se stejnými zkušenostmi z nacistické okupace, tedy bez generačních problémů.Téměř všichni se rekrutovali z řad středoškoláků, kteří nemohli v době okupace studovat na vysokých školách.Většina z nich měla naopak zkušenost z totálního nasazení po dobu nacistické totality. Všichni členové učitelského sboru doplňovali své vzdělání dálkovým studiem na Vysoké škole pedagogické v Praze. Většinou se vzájemně znali a důvěřovali si. Polovina z nich byli absolventi státního pedagogického ústavu v Hořovicích z konce první republiky. Tito přinesli do sboru zkušenosti a praktika učitelských ústavů i projevy muzikantství a mimořádné úrovně a významu výtvarné a tělesné výchovy.

Doplňování profesorského sboru bylo téměř svépomocné. Když bylo potřeba zorganizovat pedagogiku a pedagogickou praxi na mateřských školách, zavolala se spolužačka z VŠP /Jarmila Hájková/. Když zemřel muzikant a tělocvikář /Mil.Satoranský/, vědělo se o vynikající učitelce hudby na základní škole /Renata Wenzlová/. Když bylo potřeba rozšířit gymnastiku, byla v záloze mladá absolventka Tyršovy akademie /Ludmila Filipová/. I místo externisty pro chemii, které suploval dr.V.Bouše, bylo obsazeno spolužákem z učitelského ústavu /Miloš Vrba/. Tak jsme objevili i cvičné učitelky základní a mateřské školy i družiny mládeže.

Do tvořivého elánu nesporně zapadla nově ustanovená tajemnice školy. Stala se jí Eva Mikásková, která byla absolventkou berounského gymnázia. Její vztah k práci, ke členům profesorského sboru a k žákyním školy byl vstřícný, přátelský a obětavý. Zejména v období talentových zkoušek a přijímacího řízení byly její zásluhy nezastupitelné. Měla důvěru učitelů, dětí i rodičů. Studentky jí prokazovaly úctu a zvaly ji na všechny své akce. Její zásluhy o rozkvět pedagogické školy v šedesátých letech jsou nesporné.

Celé období šedesátých let až do roku 1968 bylo označováno jako úspěšné. V profesorském sboru bylo pět vyznamenaných učitelů, byly přijímány naše návrhy a objevovány nové formy práce. Bylo cítit, že škola má autoritu mezi ostatními sobě rovnými školami i mezi učiteli základních a mateřských škol. Snad bylo výhodou, že starý pán ve funkci ředitele neměl rád starosti a problémy, a proto se jimi příliš nezabýval a sám je netvořil. Škola šlapala, on sloužil a za úspěchy byl pochválen.

Kde a jak jsme bydleli a jak jsme pracovali.

Mluvíme-li o práci školy před 50 lety, nesmíme zapomenout, v jakých prostorách a možnostech škola fungovala. Nově ustavená PgŠ byla malá. Měla v počátcích čtyři třídy, 12 stálých kmenových učitelů a 2-3 učitele externí. Pro výuku učitelské praxe patřily ke škole také dvě třídy cvičné školy základní, které byly umístěny přímo ve škole, a další, které byly na Závodí. Pak také dvě školy mateřské. Jedna ve městě v místě dnešní polikliniky a na Závodí v ulici Vrchlického. K výuce praxe vychovatelské sloužily dvě družiny mládeže. Jedna ve městě před Jungmannovou základní školou a druhá na Závodí v bývalém hostinci, také v ulici Vrchlického. Dnes už žádná z těchto družin neexistuje. V těchto vybraných třídách se konaly náslechy i praktické výstupy studentů. Výjimečně se vyjednávaly náslechy i výstupy na jiných školách ve městě u vybraných učitelů.

Pedagogická školy byla vždy jen hostem v budově Střední ekonomické školy. Oběma školám sloužila jediná budova a tělocvična bez koridoru a bez bazénu. Hlavní budova školy neměla své dnešní severní křídlo a v celé budově bylo lokální vytápění násypnými kamny s přístupem ze třídy. Budovy internátu neexistovaly.

Za budovou školy na místě dnešních internátů a soukromé školy byla mezi Litavkou a náhonem z tovární turbiny školní zahrada. Přes strouhu vedla vysoká lávka a kolem ní rostly a dosud rostou košaté lípy a charakteristická smuteční vrba. Strouha je teď zasypána a mezi bývalou strouhou a budovou školy stojí malá vilka, původně určená na byty školníků. V dobách, o kterých je řeč, tam bydlely naše žákyně i někteří profesoři.

V budově SEŠ se nalézaly SEŠ v prvním patře, PgŠ v patře druhém. V suterénu byl umístěn internát a školní kuchyně. O internát, kuchyni, jídelnu a učebny v přízemí se podle dohody podílely obě školy. V budově byla ještě umístěna cvičná národní škola. Na krátký čas přijala budova pod svoji střechu evakuovanou školu učňovskou, jejíž budova /hotel Černý kůň/ se zřítila. Byla dobrá vůle všech udržet v Berouně odborné a netradiční školy. Není třeba zdůrazňovat, že neexistovaly půdní prostory, které dnes svou specifičností tak dokonale slouží pedagogické škole.

Nemělo by upadnout v zapomnění, že PgŠ také pomáhala Univerzitě 17. listopadu v Praze. Na žádost univerzity jsme přijali úkol doučovat český jazyk zahraniční studenty. Ujali se toho profesoři Viktorie Hrudková a Jaroslav Velíšek. Organizaci zvládala paní Eva Mikásková. Studenti dojížděli týdně na naši školu na jednodenní vyučovací dobu. Byli to většinou Afričané negerského i arabského typu. Při nedostatku prostor se nedalo zařídit, aby nepřišli do styku s internátními žákyněmi, a že jejich účast ve škole budila senzaci, je nasnadě. Snaha o sblížení byla patrná na obou stranách. Když první rok končil a byl už počátek prázdnin, objevil se jeden africký kníže s kyticí růží a moc litoval, že ji nemůže předat té krásné blondýně, která mu ukazovala zahradu z okna posluchárny. Pro další rok jsme tento úkol odmítli.

V době, o které píši, bylo mnoho mimořádných forem studia na všech typech škol. Vzdělávání pedagogů v době německé okupace bylo omezeno ve všech typech a směrech. Po okupaci se pochopitelně objevila mimořádná poptávka po učitelích, vychovatelích, mistrech učebního výcviku, vychovatelkách v družinách mládeže a v dětských domovech i ve všech výchovných ústavech pro děti i dospělé. Požadavky vznášelo vnitrozemí i pohraničí. Výchovná zařízení základního typu přibývala a místa učitelů, učitelek, vychovatelů i jiných pedagogických pracovníků byla obsazována nekvalifikovanými pedagogy z řad středoškoláků i tak zvaných dělnických přípravek /dělničtí učitelé/.

Bez nadsázky možno říci, že většina vychovatelů i mistrů učebního výcviku byla bez pedagogického vzdělání a stála před povinností si je doplnit. Proto bylo zřízeno na PgŠ doplňovací studium učitelství národních i mateřských škol, družin mládeže, vychovatelů v učilištích v různém rozsahu. Od dálkového studia, přes studium externí, nebo formu doplňovací maturity, zkoušky z metodik předmětů literárních i výchovných. V těchto málo přehledných dobách doplňovacího studia na PgŠ prošly kurzy a maturitami desítky pedagogických pracovníků. Byla to revoluční přestavba školství.

Často jsme se s mnohými v praxi setkávali na školách národních, mateřských, učňovských i ve funkcích ředitelských. Většina z nich se hlásila k PgŠ jako své “alma mater”. Dnes jsou již všichni v důchodu, ale při vzpomínání na PgŠ v jejím 50. výročí působení by na ně nemělo být zapomínáno. Vím, že oni také vzpomínají a “hlásí se”.

Dnes stojí před sportovním stadionem v Berouně krásný školský areál. Vytvořily ho četné stavební přestavby a výstavby, z nichž ovšem některé probíhaly za plného provozu všech účastných škol a internátu. V době, o které já hovořím, jsme prožívali za provozu škol budování ústředního topení. Absolventky té doby mohou zavzpomínat, jak ve všech třídách obou podlaží byly proraženy otvory pro stoupačky, kterými nejen padalo zdivo, ale bylo slyšet vyučování ve třídách nad sebou. Tak jsme vzájemně poslouchali u nás vyučování francouzštině a klapot psacích strojů a oni pod námi poslouchali naše písně a vadila jim výuka na hudební nástroje. Často nebylo slyšet otázku ani odpověď, ale o přestávkách sloužily otvory k družnému dorozumívání.

Jak stísněná byla situace při ubytování v internátě, vědí ty, které tam bydlely. Internát ekonomické školy však nemohl ubytovat všechny studentky PgŠ, která jako jediná v kraji měla veliký nárok na celotýdenní pobyt žákyň z jiných okresů. Organizovali jsme proto ubytování v soukromí ochotných majitelů domů na Černém vršku, na Závodí a dokonce i v blízkých obcích. Trochu jsme romanticky připomínali obrozeneckou dobu “Filosofské historie”, s osudy ovšem dívčími.

Zájem o školu a její absolventky byl veliký, požadavek na kvalifikované učitelky mateřských škol, vychovatelky družin a dětských ústavů byl enormní. Budova školy praskala ve švech a situace si vynutila radikální řešení. Byla přistavena nová budova a vybudován samostatný internát. Do tělocvičny byl postaven krytý koridor v patře a pod tělocvičnou vznikl plavecký bazén. Ale to vše byl problém jiného času, jiného vedení, jiných studentů a jiných úmyslů. Tyto časy už nepamatují ti, kteří prošli PgŠ a jsou už dnes na pokraji nebo přímo v důchodovém věku.

Ale vzpomínáme-li padesátého výročí pedagogické školy v Berouně, pak musíme mluvit o těch, kteří se teď scházejí na srazech jednotlivých tříd. A na těchto srazech se my, pamětníci, dozvídáme potěšitelnou a hrdou jistotu. Drtivá většina absolventů PgŠ zůstala věrná učitelskému povolání a pokládá ho za své poslání.

Pocit nesvobody a cenzury na pedagogické škole v době totality.

PgŠ byla od svého vzniku pod silným politickým dozorem a tlakem.Více než jiné školy. Byli jsme mimo Prahu jedinou školou pro vzdělávání učitelů. Náš vývoj potvrdil, že všechny režimy a vládnoucí třídy usilovaly o ovlivnění výchovy učitelů. I naši absolventi měli být oporami a propagátory totalitního režimu. Požadavky, kontrolu a tlak vykonávali krajští a okresní inspektoři, okresní a krajské sekretariáty i školní organizace komunistické strany a Svazu československé mládeže. Velmi intenzivně působili komunističtí strážci z řad veřejnosti. Požadavek na členství v KSČ se rozšířil z vedoucích osob na všechny členy profesorského sboru. Rozvoj osobnosti učitele a žáka i jeho úspěch nezáležel na schopnostech, ale byl možný jen v souladu s rozvojem politickým. Ty každodenní projevy politického tlaku a nedůvěry včetně lámání charakterů znají všichni, kteří v šedesátých letech působili.

Zvlášť výrazné byly tyto projevy v období přijímacího řízení a maturitních zkoušek i v řízeném umisťování absolventů do pohraničních okresů a míst. Projevy byly různé. Od vysloveného přání, přes naznačení možností a vyhrožování, až po radikální diktování požadavků. I formy byly různé. Od funkcionářského protekcionalismu až po nabízené úplatkářství. Komunistické sekretariáty striktně vyžadovaly kontrolu přijatých žáků ke studiu. Taková byla totalita, v ní se muselo žít, pracovat a dokonce tvořit. Dnes je to historie a snad bychom na ni ani neměli vzpomínat. Kdo však nezná a ignoruje historii, bude nucen, nepoučen, ji znovu prožívat. PgŠ si v této nelehké době našla cestu, která se osvědčila: Plnit příkaz až na druhý pokyn, nebýt vstřícný k omezování svobody kohokoliv, nabízet vlastní návrhy a rozhodnutí proti diktátu a příkazu, retušovat problémy, které přivolávaly pozornost a nutily nadřízené školské a politické orgány – zdvihnout prst a psát otazník. Až do “osvobozující okupace v srpnu 1968,, byla tato taktika úspěšná.

V období totality se velice moc “povinně dobrovolně” pracovalo. Ve jménu socialistického nadšení žáci středních škol pracovali: za zemědělce při brigádách chmelových, řepných a bramborových, za lesníky při sázení lesa a odchytu škůdců, za osvětové a svazácké pracovníky při vystupování na schůzích, při vedení pionýrských a svazáckých organizací, při stafážích a pózování na všech oslavách a manifestacích. Tuto účast studentů organizovala škola, vedli učitelé a důsledně hlídali ochránci komunismu. Když se na shromážděních zpívala Internacionála a Píseň práce, vstupovaly starostlivé soudružky strážkyně do třídních kolektivů a poslouchaly, zda studenti zpívají. A pokud snad nezpívali, stěžovaly si soudružky na sekretariátech i na ředitelství školy.

Stalo se, že absolventky na konci posledního školního roku na berounském náměstí symbolicky pohřbívaly třídní knihu. Při tom broukaly “brumendo” melodii smutečního pochodu. Toho nejznámějšího z pohřebních průvodů na vsi. Funkcionáři na sekretariátu strany však “bezpečně” poznali, že broukaly melodii Pochodu padlých revolucionářů a tím zneuctily revoluci a dělnickou třídu vůbec. Byla z toho veliká aféra. Neměl jsem sílu ani odvahu dokázat jednoduchým pokusem, že stěžovatelé nerozeznají jeden pochod od druhého. Vážil jsem si snahy těch lidí, kteří ne svojí vinou byli ve funkcích, na které nestačili. Tak jsme si posypali hlavu popelem a rozjetou stížnost jsme uchlácholili.

Dosud žijícím členům profesorského sboru chci připomenout událost, na kterou se špatně zapomíná. Při ústních maturitních zkouškách v odpoledních hodinách se dostavil krajský školní inspektor. Přivedl s sebou neznámou žákyni, prý pedagogické školy v Praze, a předal příkaz stranického krajského tajemníka, že ona žákyně vykoná úspěšnou ústní maturitní zkoušku na PgŠ v Berouně. Ředitel se souhlasem předsedkyně maturitní komise rozhodl o konání zkoušky. Žákyně neuměla nic, doprovázející otec a inspektor byli arogantní. Žákyně prospěla!

Starší absolventky školy si pamatují na období asi let 1965-68, ve kterém byly nařízením zavedeny odborné písemné zkoušky z pedagogiky či psychologie a hlavně z metodik. Takové práce studentky napsaly, odevzdaly a při ústních zkouškách z pedagogiky také obhajovaly. Učitelé měli práce přečíst a formulovat z nich vhodné podotázky při ústních zkouškách. Předpokládaný účel, že by studentky v těchto pracích dokazovaly přednosti socialistického školství, absolutně ztroskotal. Pro takovou práci neměly středoškolačky ani vzdělání, ani zkušenosti a schopnosti. Tak se opisovaly statě z učebnic, odborných publikací či novinových článků. Pokus o zavádění vysokoškolských forem na středních školách byl od začátku pojat formálně a skončil neúspěchem.

Rok 1968 na pedagogické škole v Berouně.

Byl bych rád, kdyby absolventky, které byly v té době studentkami školy, vzpomínaly se mnou.

Ve školním roce 1967/68 bylo zřetelně cítit, že politické mrazy povolily a dostavilo se oteplení, nutné pro zdravý rozvoj kulturního, sportovního, společenského a osobnostního života. Škola plnila své úkoly a poslání bez problémů a bez komandování. Politické tlaky se obrátily do vlastních řad. I stranické sekretariáty si najednou uvědomily, že studenti nemusejí za zemědělce obdělávat půdu a školy mají vzdělávat mládež. Škola prošla ministerskou inspekcí jako vysoce organizovaná a dobře působící i v oblasti mimoškolní. Množila se vyznamenání učitelů školy a vysoce byla oceňována veřejně prospěšná a kulturní práce žákyň i členů sboru.

Dívčí pěvecký sbor, taneční soubor, skupina recitátorek, zájmový kroužek maňáskového divadla, zájmový kroužek kytarového souboru byly k roztrhání a zájem o jejich vystupování neutuchal. Žákyně z internátu navštěvovaly s vychovatelkami koncerty Klubu přátel hudby a Komorního orchestru v Berouně. Město znalo studentky pedagogické školy a vážilo si jich. Sluší se vzpomenout i záslužné práce členů profesorského sboru: J.Velíška,V.Hrudkové, A.Chrobáka, J.Majerové, Z.Juklíčkové, L.Filipové, J.Karase, R. Wenzlové a vychovatelky E. Rejfířové.

Škola uskutečnila výstavu své činnosti v městském sále s velkým ohlasem. Zdaru všech akcí pomáhala spolupráce a zájem výboru rodičovského sdružení a vedení internátu. Řekl bych, že v té době všichni táhli za jeden provaz a ve stejném směru. To se projevilo i celostátně v politickém jaru roku 1968. Škoda, že toto nadšení a oteplení zarazil úder a smršť 21. srpna.

Po prázdninách, ve školním roce 1968/69, se škola propadla do servilnosti a závislosti na politické moci a zvůli. Nastalo období normalizace.

Rozhodnutím stranického sekretariátu byl ředitel / J.Belfín-pozn. redakce /zbaven funkce se zákazem vykonávat učitelské povolání vůbec a se zákazem vstupu do budovy školy. Profesorský sbor byl přeorganizován, vedení školy najmenovaly sekretariáty přes školskou stranickou organizaci. I když se tyto události děly o prázdninách a studentky nebyly schopny přímé reakce, nezůstaly stranou. Hned po zahájení školního roku se zdvihl živý a zdravý odpor. Ustavovaly se třídní akční a stávkové výbory, které ovšem mohly jen diskutovat a odmítat průběh vyučovacího procesu To sice činily, ve třídách dokonce i nocovaly, ale o jejich názor nikdo nestál. Stávková činnost se tlumila diskusemi s učiteli, někdy se účastnili i zástupci jiných škol a členové okresního výboru Svazu mládeže. Jen několikrát přerostla stávková činnost v protestní manifestaci několika tříd, jako pochod kolem školy a výjimečně na náměstí v Berouně. Studentské stávky na školách chtěly vyslovit názor mladých, ale neměly jednotnou organizaci a bohužel ani jednu vůli. Je samozřejmé, že tyto studentské a v našem případě jen “holčičí” bouře nebyly ani pochopeny, natož podepřeny. Ale byly! A tuto skutečnost nemohlo oslabit ani tvrzení, že se děti chtějí jen vyhnout vyučování. Vy, kteří se mnou čtete tuto úvahu, cítíte asi jako já, jak silné prožitky a cenné zkušenosti jsme tenkrát získávali.

Vedení všech škol v budově vytvořilo a spolupodepsalo v té době několik nedůstojných prohlášení, několik manifestačních souhlasů, výrazných projevů loajality a uvítalo ve škole velitele vojsk Rudé armády v Berouně. Začaly se psát nové události, jimiž škola prošla a prodělala dobu normalizace.

Chci vzpomenout na chvíle této doby pro školu i pro mne osudné, smutné, ale i poučné. Ředitel školy byl zbaven učitelského povolání a do funkce byl jmenován člen sboru. Protože kádrové rozhodnutí nebylo možné okamžitě provést, byla jeho realizace prodloužena do konce školního roku. Na celé pololetí jsem se stal třídním učitelem. Naplnilo se mé veliké přání. Vrátil jsem se za katedru, do kolektivu studentek, které mě uznale a s pochopením přijaly. Dokončil jsem s nimi školní rok, absolvoval jsem jejich školní výlet a uskutečnili jsme spolu týdenní vodácký sjezd Berounky na gumových člunech. Moje učitelování skončilo.

Ty studentky, o kterých mluvím jako o svých posledních, poznáte snadno. Mají na vysvědčení v kolonce podpisů ředitele a třídního učitele v pololetí a na konci roku stejné jméno, ale v opačných funkcích.

Během toho půlročního přímého vyučování jsem poznal, jak i mladé dívky dovedou beze slov a frází rozhodnout, odmítnout a odsoudit křivdu na svém učiteli. Na zmíněném putování po Berounce jsme každý večer u táborového ohně, zpívali, vyprávěli a filozofovali. Ve tmě zněla slova a úsudky, které jsem obdivoval, na které jsem byl nesmírně hrdý a do dneška si je pamatuji. V Roztokách na jezu jsme měli mimořádné štěstí. Byla otevřená divoká “tvrdá šlajsna” u továrny a my jsme ji všichni projeli. Všichni se strachem, já s rizikem zodpovědnosti, ale my jsme projeli. My jsme už tenkrát zvítězili. Při zahájení nového školního roku jsem poslal své poslední třídě kytici karafiátů a dopis s vysvětlením.

Beroun 15. září 2002, Josef Belfín