Muzikant zlanařený dramatickou výchovou

…tak nějak bych se nazval při vzpomínce na své  studijní začátky na SPgŠ v Berouně. Čím to asi bylo, že jsem si ze čtyř nabízených specializací vybral právě dramatickou výchovu, přestože jsem byl aktivní muzikant, rád jsem maloval a tehdy ještě čas od času sportoval? Snad právě tím, že dramatická výchova pro mě byla onou neznámou výzvou. Ale hlavní důvod byl nejspíš v tom, že již na první hodině tohoto předmětu jsem se dověděl víc podstatnějších informací, než jsem byl do té doby leckde nucen vyslechnout, opsat, zapamatovat si, zopakovat, ….

Dramatická výchova v prvním ročníku byla příjemnou změnou po přestupu ze základní školy (většinou fádní). …“Ono to jde také takhle! Ale když chceš, může to jít třeba i jinak… Nebo je tu ještě tamta možnost“… V prvním ročníku se na dramaťák dalo celkem obstojně těšit, ale specializace od druháku – to byl kult. Hon na informace, které  mi předtím zatajili. Otvírání dveří i v podlaze a na stropě a chytání vzniklého průvanu. Polykání knih, ke kterým bych se jindy již těžko dostal. Hodinové debaty s Václavem a Drechselkou. Formování hmoty ve mně…

Když bych měl po pořádku vyjmenovat okolnosti, které dělaly z běžné vyučovací hodiny (kterých jsme všichni zažili kvanta) kult, začal bych jistě u způsoby výuky. Vybavuje se mi naprosto uvolněná atmosféra, sedíme v křeslech postavených do kruhu, někdo kafe – někdo čaj (Kristýna rohlík), každý může vstoupit do procesu hovoru (pojem ´výklad´se v tomto případě opravdu nehodí), který je spíš řízenou diskuzí, debatou, … Zvonek, na který se jindy čeká jako na první lásku, matně proniká odkudsi z budovy a je rušitel právě v nejlepším. A tak se debaty ještě dlouho tlučou v hlavě a zní na chodbě, v dalších hodinách, nad půllitry, …  Nosnější témata, na která dvouhodinová výuka nestačí, se přesouvají mimo školu do několika vyčerpávajících dnů společného semináře.

Ale křesla ani kafe by nestačila, kdyby téma nebylo strhující. A já jsem vděčný, že dramatická výchova nebyla o historii divadelnictví, ale o samotném ´drán´ – jednání v pravém slova smyslu sledovaném a některými i dávaném do souvislostí z různých pohledů (psychologického, sociologického, estetického, …). Ale nezůstalo jen u teorie. Kdo měl chuť, mohl se projevit i po tvůrčí stránce a vše bylo možné, pokud byla invence a nezůstalo jen u ní. A tím se dostávám k dalšímu okouzlení: typ zkoušení.

Z již řečeného jen logicky vyplývá, že komu tady šlo o známky, byl mimo. Ale stanovy jsou stanovy, a tak samostatné dlouhodobé úkoly byly pro nás zážitky a osobním růstem, pro byrokraty zkouškami, individuální pohovory, jejichž termín si dotyčný určil sám, povídáním a soukromou debatou nad ožehavým tématem.

A testy? Test skládající se z několika desítek otázek (aneb jeden test za všechny) a třída ponechána ´bez dozoru´. To byl pro mne ojedinělý zážitek za celou mou studijní éru. Nikdo se ani neotočil, žádné šeptání, troufám si říci, že ani žádný tahák se nikde neukrýval. Tady nešlo jen o nějaký test vědomostní, tohle byla chvíle důvěry, přátelství a všeho, co jsme spolu prožili jako jedno těleso. Neexistovaly strany učitel – žák, já – on. Všichni jsme to o sobě věděli. Byl to jediný test, který ve třídě každý jediný psal, aby zjistil, kdo vlastně je, za co stojí… Po tomhle všem byla maturita jen příjemné rozloučení a divadelní představení Ondřej symbolickým stažením opony.

Moje vyjádření k hodinám dramatické výchovy vedené Romanem Musilem, které jsem měl to štěstí navštěvovat v prostorách Půdy, by bylo velké díky. Díky za to, že nejpodstatnější léta svého života jsem objevoval, a nikoli tupě prozíral do zdi, v lepším případě do stropu. Díky za to, že jsem se nenudil a rozšířil si obzor o mnoho kopců v dálce a špičku nosu v popředí. Ale nakonec ani nejde o to, že vím o Freudovi víc, než že  byl zakladatelem psychoanalýzy, že ve slově dialog neznamená předpona dia- slovo bez cukru a že slečna naproti u stolu na mne významně mrká možná proto, že by chtěla ..?.. (co já vím, co by taková slečna naproti u stolu mohla chtít!?), ale dost možná proto, že jí spadla řasa do oka, … Jde o to, že jsem měl a mám stále o čem přemýšlet, že bylo a je stále co si uvědomovat a dnes, když čas od času pokračují hodiny dramatické výchovy ve dvou u kávy, máme si s Romanem stále co říci…

Jan Chaluš