Milí kolegové z Berouna,

s radostí a se zaujetím jsem si přečetla dopis a informace o připravovaných oslavách. Je dobře, že tak významnému výročí věnujete pozornost. Já na dobu, kdy jsem učila na pedagogické škole, vzpomínám ráda a v dobrém. Bylo to pro mne období příjemného a  poklidného pedagogického působení.

Mé učitelské začátky spadají do listopadu roku 1972. V té době jsem učila ve vyrovnávací třídě ZDŠ a ještě jsem neměla ukončené studium  oboru pedagogika – psychologie na filozofické fakultě UK. Nabídka přišla z Berouna neočekávaně. Po určitém váhání jsem nabídku přijala a nikdy později jsem nelitovala. Problém byl v tom, že jsem převzala čtvrté ročníky a měla je připravit k maturitě a sama jsem se připravovala na státnice. Stávalo se mi to, co se běžně stává začínajícím učitelům. Co se učím já, co já vím, to musí umět a vědět i moji žáci. Všechny dívky odmaturovaly a věřím, že mé působení na nich nezanechalo negativní stopy. Některé z nich se dokonce rozhodly studovat tyto obory na VŠ.

Moje státnice následovaly bezprostředně po maturitních zkouškách. Příprava studentek na maturitu tak byla zároveň i mojí přípravou na státnice. Musím také napsat, že po několikaleté práci na ZŠ bylo vyučování na SPgŠ oázou klidu a míru. Většina studentek měla pro studium silnou motivaci, nebyly časté kázeňské problémy. Kromě pedagogiky a psychologie jsem také učila pedagogickou praxi a metodiku výchovy mimo vyučování. Obojí mi přineslo mnoho cenných poznatků a zkušeností a nasměrovalo k práci v oboru, kterému se dnes věnuji – pedagogice volného času.

Ze zpětného pohledu musím konstatovat, že jsem pro školu nebyla příliš velkým přínosem. Byla jsem při nástupu matkou dcery předškolního věku a učila jsem na snížený úvazek. Občas jsem brala s sebou dceru do školy. Některé studentky si možná ještě dnes vzpomenou, jak ochotně toto drobné dítě konzumovalo nabídnuté svačiny. V průběhu svého působení v Berouně jsem stihla porodit další dceru a po mateřské dovolené opět učit na snížený úvazek. Jednoho dne už pan ředitel Vrba ztratil trpělivost a žádal, abych se závazně vyjádřila, kdy začnu konečně učit na plný úvazek. Dalo mi hodně přemáhání oznámit, že budu opět nastupovat na mateřskou dovolenou. Byla jsem ve věku, kdy se podobná akce od žen už neočekává. My jsme však moc chtěli chlapečka. Dodnes si uvědomuji ohromení pana ředitele, který váhal, zdali mně má vynadat, nebo gratulovat. Chlapeček se opravdu narodil. Blahopřání od kolegů z Berouna jsem měla dlouho schované. Dodnes si pamatuji, že mi přáli, aby mi chlapeček dal poznat, co to je mít syna. Musím říci, že se mu to vždy dobře dařilo a stále daří. Po této další mateřské dovolené už pro mě dojíždění do Berouna, jako matky tří dětí, bylo hodně problematické.

Díky zkušenostem z výuky oboru vychovatelství jsem mohla přijmout nabídnuté místo ve VÚP v Praze. I při práci v této instituci jsem se setkávala s bývalými berounskými kolegy a ráda s nimi spolupracovala. Moje další i současné pracoviště, pedagogická fakulta UK, mi také dává možnost uplatnit zkušenosti získané na SPgŠ. Velmi mě těší, že i na tomto novém pracovišti se setkávám se svými bývalými žákyněmi, nyní kolegyněmi. /Bohumila  Vokáčová-Svatošová, Olina Opekarová…/ Setkala jsem se při své práci s mnoha úspěšnými absolventkami SPgŠ v Berouně i jiných pedagogických škol. Jsem přesvědčená o tom, že tento typ škol vychovává kvalitní a citlivé pedagogy a že má stále své významné místo ve výchově učitelů a vychovatelů.

V dobrém vzpomínám i na své bývalé kolegy v Berouně. Byly to zajímavé osobnosti, každý z nich přinášel studentkám něco důležitého pro život. Vzpomínám si na celkově příjemné, spíše pohodové ovzduší v pedagogickém sboru. Možná trochu výjimečné byly vztahy mezi staršími, zkušenými a mezi mladšími, začínajícími členy sboru. Byly přátelské, v pravém smyslu partnerské. Ráda vzpomínám na všechny kolegy, momentálně se mi v mysli vynořují prof. Hájková, Vavříková, Hrudková, prof. Velíšek, Bouše, zástupkyně ředitele L.Filipová, Z. Krestovská, ředitelé M. Vrba a M. Kunc. Zajímavé, nápadité a tvořivé byly skupiny pedagogů, kteří učili výchovy. Tělocvikáři, prof. J. Mareš, výtvarníci, prof. Janík, Němec, Polívková, hudebníci, prof. Wenzlová a všichni ostatní. Dávali škole zajímavou atmosféru, tak odlišnou od jiných středních škol. Vzpomínám si i na další milé kolegy. Všechna jména se mi již nevybavují. Vzhledem k svému věku mám na mírnou i silnější sklerózu nárok.

To je jen moje osobní vzpomínka na část mého života, kterou považuji za klidnou a celkem příjemnou.

Jiřina Pávková (PedFUK Praha)